1. dubna 2017

Jídlo jako životní plán

Snídám. Obědvám. Svačím. Večeřím. Jím všechno, kalorie nepočítám – ostatně, nikdy jsem nepočítala. Občas dokonce dostanu i hlad. Ne pokaždé, ale vím, že se vrací. Na jídlo si vzpomenu často dřív, než mi na telefonu zazvoní upomínka. Hlídám si to. Stejně jako moje kamarádka s čerstvým miminkem počítá, v kolik hodin bude zase mrňouska krmit, tak i já přemýšlím, v kolik a co budu jíst. Snažím se to brát jako povinnost, nutnost k přežití. A opravdu, ten šílený odpor k jídlu pomalu ustupuje. Mám nahoře 4 kila. A to nejdůležitější – nijak mě to neděsí, naopak. Ale jde to velmi pomalu. Váha se zasekla a ať sním, co sním, nehne se – vlastně to zní jako sen, že? :-D 




Nicméně tělo mi stále dává ještě najevo, jak je hodně zeslabené. Včera jsem byla oběhat všechny úřady kvůli daňovému přiznání – aniž bych si to uvědomila, nachodila jsem deset kilometrů. Za normálních okolností úplný nic. Ovšem výsledkem byla zase noc za trest – svalová horečka a silný třes od večera do rána. Aspoň vím, že pořád musím být hodně opatrná. 

Žádné komentáře:

Okomentovat